Jak to mám se sebeláskou

Ahoj! Vítám vás u nového článku, který bude více "povídací" a chtěla bych si s vámi trochu popovídat o tom, jaký mám já osobně postoj ke svému tělu, jaký postoj jsem k němu měla dříve a o tom, jak být více pozitivní ohledně toho, jak vypadáme a jak je to všechno vlastně neskutečně důležité. 



 Myslím, že asi každá dívka prochází obdobím, kdy si začíná všímat toho, co je na ní "špatně", jak se její tělo mění a porovnává se s ostatními (ať už to jsou holky ze školy nebo modelky). U mě tohle období nastalo někdy v sedmé třídě. Měla jsem takové normální sebevědomí a připadala jsem si ve svém těle dobře, ale najednou jsem postupně začala slýchat (především od kluků), že mám velkej zadek, že mi brýle nesluší, že bych měla zhubnout... a já jsem samozřejmě udělala tu největší chybu, kterou člověk může udělat - začala jsem tomu věřit. Začala jsem cvičit každý den (ve 12 letech!!), pořídila jsem si nové brýle a tak dále, a opravdu jsem po pár měsících vypadala jinak - byla jsem hubenější, měla jsem úplně jiné brýle, které byly hezčí a značkové, ale stejně jsem se necítila lépe. Člověk napřed musí svoje nedostatky přijmout a mít je rád, aby se pak mohl radovat z toho, že se jich zbavil nebo na nich zapracoval. 
 Takže si asi dokážete představit, jak to dopadlo... Nakonec jsem zase cvičit přestala a s láskou ke svému tělu jsem bojovala ještě další tři roky. Bylo to jako na houpačce - chvilkama už jsem měla pocit, že se mám ráda a že je mi fajn, ale pak mě zase něco srazilo (většinou psychicky). 
 Zlomilo se to až před necelým rokem, kdy jsem nad tím vším začala přemýšlet ve větších souvislostech. Napřed jsem si to musela všechno srovnat ve své vlastní hlavě - stanovila jsem si priority a cíle, odprostila se od lidí, kteří mi přinášeli tak akorát smutek a vztek a celkově si dala svůj život v hodně ohledech dopořádku. Udělala jsem si kolem sebe takovou malou bublinu a snažím se sama si určovat, co budu řešit a co ne, co mě rozhodí a co nechám plynout. Ne vždycky to funguje, ale ve většině případů ano. Když jsem tohle všechno měla v hlavě, tak už nebylo tak těžké to přenést na své tělo - cvičím jen tehdy, když na to mám zrovna náladu, snažím se nepřecpávát nezdravými věcmi, ale když si dám nějaký fastfood, tak mě to nějak nerozhodí a s chutí zakončím den zmrzkou. Najednou to jde samo, nic mě nikam nežene, protože se mi líbí to, jaká jsem teď a jsem ráda za to, jak vypadám. Dokonce jsem i přirozeně hubenější, než jsem byla dříve a to jím úplně normálně. Je to v hlavě.


 Tak to byla moje cesta. Nejsem si jistá, jestli vám tenhle článek vyloženě dá nějaké zaručené tipy, ale budu neskutečně ráda, když vám ukáže cestu k tomu, jak přijmout to, jací jste. Tahle doba je celá strašně uspěchaná, takže když se na chvíli zastavíte, rozhlédnete se kolem a popřemýšlíte o tom, co je důležité a co ne, možná zjistíte, že některé věci vám za to prostě nestojí a krásná postava není v životě to hlavní.
 Co vy a sebeláska? Jak se vám líbil můj příběh?

 

You May Also Like

21 komentářů

  1. Já jsem měla podobný příběh. Samotné se mi nelíbilo, jak vypadám, ale ty pravé mindráky mi do hlavy nasadili až kluci ze třídy. Cestu k nějaké zdravé sebelásce jsem hledala hodně dlouho a souhlasím s tím, že je potřeba oprostit se od špatných lidí kolem nás. Sluší ti to. :)

    M.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ti kluci dokáží pořádně srazit sebevědomí, to zná asi každá holka. Děkuji :)

      Vymazat
  2. Myslím, že snad u většiny holek to způsobili spolužáci :D Já teda začala "až" ve 14 řešit to, jak vypadám :) Do té doby jsem žila šťastným a spokojeným životem. Teď bych řekla, že už je nejhorší za mnou. Neodmítám pozvání do cukrárny jen kvůli tomu, že si dám něco nezdravého, už se tolik nevyhýbám společenským akcím... Snažím se být zase taková normální, jenom s lepším jídelníčem a se sportem v životě :)

    WantBeFitM

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přeji ti, abyses ve svojí kůžu cítila co nejlépe :) a jak jsem tak zjistila, tak nízké sebevědomí u dost mých kamarádek způsobili spolužáci..

      Vymazat
  3. Krásný článek a příběh k zamyšlení, člověk si musí prostě najít svou cestu, pokud sebe bereme že jsme jací jsme, tak nás vezmou i ostatní :) moc hezky jsi to vystihla :)
    MyGoldenMind

    OdpovědětVymazat
  4. Taky jsem slýchala o sobě věci, který jsou naprosto normální, ale v té době jsem to nechápala a nebyla jsem spokojená. Teď jsem se ale se sebou smířila a pracuji na sobě, jen protože chci. Je to super příběh a myslím, že tím motivuješ více lidí. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju za hezký komentář, strašně si toho vážím! :)

      Vymazat
  5. V tomhle mám dost flegmatickou povahu a nikdy jsem si moc takové řeči od druhých nebrala k srdci. Až někdy v 15 jsem začala být já sama nespokojená, tak jsem pro zlepšení něco začala dělat. Ale tím impulsem nebyli ostatní, ale můj vnitřní pocit. A taky jsem časem začala některé mé nedokonalosti mít ráda a to jsem si dřív myslela, že se nikdy nic takového nemůže stát :) Podle mě je takový vývoj zcela normální, pokud to nezachází do extrémů. Projde si tím snad každý z nás.
    Elle about everything

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsi dobrá, že sis ty řeči od lidí kolem nikdy nebrala k srdci, to podle mě dokáže málokdo :)

      Vymazat
  6. Taky jsem (hlavně dříve) měla takové ty pocity, že nejsem dost dobrá, hezká, hubená, že nemám tak hezký rysy jako nějaká modelka.. Naštěstí to už ustoupilo a mě došlo, že jsem prostě taková jaká jsem, nemusím být hezká ani hubená, abych se cítila dobře :)
    Naprosto souhlasím i s příkladem těch značkových brýlí - nepotřebuješ mít značkové moderní věci, abys byla šťastnější, ale to si uvědomíš až ve chvíli, kdy je máš a šťastná vlastně vůbec ale vůbec nejsi..
    Hezký příběh :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. můj blog - adelaswords.blogspot.com :)

      Vymazat
  7. Moc moc díky, za tento článek. Amen s tvými slovy. Já jsem začala nad sebou příliš přemýšlet mnohem dříve, řekněme že ve třetí třídě. Byla jsem vždycky hotový arieček s až bílou pletí a hrozně hubená a nejvyšší ze třídy. Takže si mě občas, především holky za to dobíraly stylem, že jestli nejsem chudokrevná a podobně. Chodila jsem tehdy občas s brekem domů a ptala se mámy co to je a jestli fakt nejsem chudokrevná. Pak jsem se zase trochu zklidnila, s těma holkama jsem se nebavila a tak jsem nic neřešila. Ačkoliv mě furt štvaly holky, co byly opálenější a nebyly tak hubený a byly menší, takže mi přišly, že se automaticky musí líbit klukům víc ne? Šla jsem na gympl v pátý třídě a ještě jsem si vše zhoršila tím, že jsem se rozhodla, že budu mít krátký vlasy jako Lucka Vondráčková. Na gympl jsem teda nastopila bílá, hubená, vyšší než většina kluků tam a ještě s klučičím sestřihe a rovnátkama. Zároveň jsem vždycky byla přehnaně ambiciózní, což se ukázalo že i to je na škodu. To už jse opravdu chodila s brekem pomalu každý den domů a ačkoliv jsem vždycky měla takové to falešné ego, co mi říkalo, že jsem lepší než ostatní, nebyla jsem se sebou spokojená a to pak člověk dělá hrozný věci. Stylizovala jsem se do různých modelek, hereček, do tolika lidí ale nikdy jsem to nebyla já. Smáli se mi, že jsem anorektička, hele ta zeď je bílá jak ty a hahaha nikdy nebudeš prezident. Podařilo se mi to obrátit, mazala jsem se samoopalovákama, líčila jsem se a dělala jsem všechno, co jsem nebyla já. V 15 mi ale i tuhle masku přestali žřát lidi kolem, protože to ani nešlo. Všechno se to málem vracelo na začátek s tím že teď jsem ješě ke všemu ani neměla prsa ani zadek. Falešné ego tu bylo, ale já si nevěřila. Ironií je, že mne v tom, abych si skutečně začala věřit a být spokojená se svými nedostatky jakože jsem bílá a pořád nemám moc zadek ani prsa i když už nejsem tak hubená a že mám divnej nos a divně velký oči a moc velký přední zuby a velkou pihu na prsou byly selfíčka. Fotila jsem se a z různých úhlů ve věcech, co jsem si myslela že mi sluší až pak už ani nešlo o oblečení ale o mé tělo. Fotila jsem si žebra, fotila jsem si ruce, fotila jsem si hrany obličeje a hrála si s úhli. Fotila jsem si kontrast ruka a bílá zeď a začala jsem se v tom cítit dobře. Ono ty jednotlivé kousky do sebe tak zapadají a má to tak být, protože to jsem já. Takový článek je důležitý, protože obzvláště v dnešní době se setkávám s lidmi, především ženami, co se neustále srovnávají a je vidět jak se neustále skrývají, část sebe, kterou nechtějí přijmout.

    www.stylebrunch.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Wow! Moc děkuji, že jsi se podělila o svůj příběh, protože je vážně inspirativní a asi nebylo úplně lehké tohle všechno napsat. V hodně věcech tě chápu, taky jsem byla vyšší než všichni ze třídy, měla jsem poměrně nevkusné brýle a vážně špatnou pleť, ale časem jsem se pokusila změnit to, co se změnit dalo a s ostatními věcmi jsem se postupem času smířila a dokonce je začala mít ráda a tak to má být. Ještě jednou děkuji!

      Vymazat
  8. Krásně napsané, myslím, že jsem měla docela podobnou cestu, která měla jeden a ten samý vzorec až potom přišel bod zlomu, kdy jsem si to trochu víc přerovnala a srovnala v hlavě. Takže určitě souhlasím, že to je v hlavě :) Ale nakonec i tohle "špatné" je pro to dobré, člověk si pak váží toho co má a dokáže věci vnímat úplně jinak :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem ráda, že jsi se v mém článku našla. Děkuju :)

      Vymazat
  9. Moc hezký článek, sebeláska je věc, se kterou má podle mě problém skoro každá holka, prostě minimálně jednou v životě, obzvlášť v pubertě, hledáme a vidíme na sobě spoustu chyb, které jsou vlastně to, co nás dělá jiné a krásné :)
    Terez Mamaková

    OdpovědětVymazat
  10. V dnešní době sebeláska je velmi zmiňovaným tématem, ale od málokoho jsem to četla tak dobře podaný.

    Každý si svým obdobím musí projít, ale hlavním je, aby se z toho dostal a měl se rád, takového jaký je a ne aby skončil špatně jak mnoho dívek..:/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, to mě neskutečně potěšilo! :)

      Přesně, je důležité se z toho dostat a přijmout to, jací jsme, ale když se z toho člověk úplně nedostane, tak to v něm zůstane napořád.

      Vymazat