Nepořádek #1 | O Anorexii

Určitě budu dlouho sbírat odvahu na to, abych tento článek publikovala, protože nikdy není jednoduché veřejně sdílet své myšlenky, ale mám pocit, že má smysl sdílet to, co se v mém životě dělo a možná tak i zabránit tomu, aby se to dělo dále mladým a hezkým holkám, protože tohle se bohužel děje. Rozhodla jsem se, že tomu rovnou věnuji celou sérii, kterou jsem pojmenovala jednoduše Nepořádek a to proto, že jsem v poslední době ten nepořádek v hlavě opravdu měla a trvalo dlouho, než se to alespoň trochu srovnalo.
Já teď - určitě nejsem nějak extrémně hubená a také jsem už 3 kila nabrala, ale jsem jiná, než jsem bývala...


Stalo se toho více, ale první z věcí, o které bych chtěla mluvit, je právě anorexie. Je mi 15, takže jsem v takovém tom obvyklém věku, kdy problémy tohoto typu přicházejí, ale u mě to začalo už dříve. Myslím, že takovou první fází, ze které jsem se docela rychle dostala, jsem si prošla asi ve 13 letech. Bylo to takové to typické, že mi kluci ve třídě říkali, že jsem tlustá, i když to vlastně nebyla pravda. Měla jsem úplně normální postavu, ale začala jsem strašně cvičit. Nikam to nevedlo a žádné změny jsem neviděla, takže jsem se úplně vzdala sladkého a mastného jídla a najednou jsem zhubla. Líbilo se mi to, ostatní také viděli, že vypadám jinak a já jsem chtěla zhubnout ještě víc a tak jsem se na nějakou dobu vzdala jídla úplně. Upřímně nevím, jak se to stalo, ale dostala jsem se z toho sama a žádné následky jsem z toho neměla. Asi jsem prostě měla štěstí, nebo jsem měla až moc ráda jídlo - nevím, ale jsem ráda, že se to stalo, protože je šílené, že si něčím takovým 13 leté holky prochází. To mě ale vůbec nenapadlo, že se to může vrátit...
Další fáze u mě nastala na konci června. Byla jsem se školou ve Španělsku a vůbec se mi nelíbilo, jak jsem vypadala v plavkách. Připadala jsem si neskutečně tlustá a ošklivá, ale na zájezdu jsme měli hodně dobrou restauraci, takže jsem tam dost možná ještě přibrala, ale byla jsem z toho hrozně nešťastná, a tak jsem si na zpáteční cestu nekoupila žádné jídlo. Jízda trvala asi 26 hodin a já jsem za tu dobu měla jen jednu sušenku. Domů jsem přijela úplně zesláblá, ale o něco hubenější. Od té doby už jsem moc nejedla. O prázdninách jsem většinu času trávila mimo rodinu, a tak nikdo nemohl kontrolovat, že jsem denně měla maximálně jedno větší jídlo a jinak nic. To ale ještě nebylo tak strašné, protože se občas našly dny, které byly dobré a jedla jsem normálně. Většinou jsem spíš nárazově hubla a tloustla a to se opakovalo celé léto.
Koncem srpna se přidaly různé problémy, které se hodně podepsaly na mé psychice a chuť k jídlu jsem ztratila úplně. Mamka už si toho samozřejmě všimla a snažila se mě "vykrmovat", ale moc to nepomáhalo, protože byla škola a tam nikdo nehlídal, jestli jím. Svačiny jsem pravidelně vyhazovala. Můj tehdejší přítel si také všiml, že mi značně ubylo na váze a dokonce jsem si vyslechla, že jsem šílená a že bych měla jíst, ale já jsem si to v tu chvíli prostě neuvědomovala. Připadalo mi to normální a nepřiznala jsem si, že jsem měla nějaký problém. Člověk, který anorexií trpí, si to prostě přiznat nedokáže a bylo to pro mě nepochopitelné, dokud jsem si tím sama neprošla. Přítel mě u nich donutil se najíst, ale to jsem to poté poprvé vyzvracela. Vím, že jsem měla hrozný pocit, že musím jíst a už jsem cítila, jak zase tloustnu. Měla jsem vážný problém, ale zatím to na mně nebylo až tak poznat. Byla jsem hubenější, ale do váhového extrému to díky bohu nedošlo. Příznaky však přišly - začaly mi padat vlasy, byla jsem hrozně unavená, každé odpoledne po škole jsem chodila spát a také jsem byla hodně napjatá a ve stresu.
A jak to nakonec dopadlo? Mamka v mojí tašce našla asi pět nedojedených svačin, které jsem zapomněla vyhodit a zjistila, že jsem ve škole nebyla na několika obědech. Také to hodně zamávalo s mou psychikou a stalo se pár věcí, které to jen dosvědčily. Věc, která mě hodně ovlivňila, bylo zklamání v očích mých rodičů. Uvědomila jsem si, že by to tak dál nešlo a chtěla jsem s tím něco dělat, ale bylo to těžké. Jíst už se mi moc nedařilo, protože stačilo pár lžic a bylo mi okamžitě špatně. Také jsem bojovala s pocitem, že po každém soustu tloustnu. Nyní je to lepší, ale úplně v pořádku to zatím není.

Na člověku nemusí být poznat hned na první pohled, že trpí poruchou příjmu potravy. Jsem si jistá, že na mně to také hodně lidí nepoznalo a možná to někteří ani do této doby neví. Je to zákeřná věc a proto bychom měli být co nejvíce obezřetní na na naše okolí, protože můžete pomoc jen tím, že si toho všimnete. Určitě typickými příznaky jsou kromě úbytku na váze, který nemusí být ze začátku tak zřejmý, nadměrné cvičení, velké výkyvy nálad, únava a u holek vynechání menstruace. Tím vším jsem si prošla a věřte, že nebýt některých lidí, možná by to zašlo do úplného extrému. Tímto článkem bych tedy chtěla alespoň trochu rozšířit povědomí o tom, že anorexie se nepozná jen podle toho, že je člověk hubený až na kost, protože to je až poslední stádium. Většinou trvá dlouho, než se jedinec do toho posledního stádia dostane, ale to už je potom pozdě. Měla jsem štěstí, opravdové štěstí. Můj úbytek na váze činil 8 kg. 
Uvažovala jsem, jestli sem mám přidat nějaké srovnávací fotky, ale nakonec jsem se rozhodla, že si je prozatím ponechám pro sebe, ale věřte, že rozdíl je tam vidět velký a kalhoty nyní nosím o dvě čísla menší...

You May Also Like

14 komentářů

  1. jejda, toto je neuveriteľne nebezpečné :/ pevne verím, že dáš anorexii zbohom a už sa na teba nikdy nenalepí ;)

    Sabi z blogu Beautiful savage

    OdpovědětVymazat
  2. Ty fotky by byly zajímavé, ale plně respektuji, že je to osobní a já bych tu kuráž asi taky neměla. Ale obdivuji tě za tu kuráž to sem napsat. Věřím, že to musí být hrozné a nikdy bych to zažít nechtěla. Ale hlavní je to, že ses z toho dostala a jsi v pořádku :)
    Inspiration by Linda

    OdpovědětVymazat
  3. Panejo, obdivuji tě, že si s tím dokázala jít ven. Držím palce, ať už je to jen a jen lepší. Následné přibírání, je po anorexii strašně těžké. Lidé přesně nemají chuť a pro tělo je chvíli těžké to vstřebat.

    www.thewaybya.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  4. Je to hodně dobře, že jsi to sem napsala. Doufám, že ti to nějak pomohla a nemusíš toho tolik v sobě dusit. Takové věci jsou velice těžké a člověk si přijde strašně sám.
    Dřívě jsem mívala takové výkyvy, že jsem jedla a pak nejedla. Ale nakonec prostě mám jídlo strašně moc ráda a sladké taky. Takže mě to nikdy moc dlouze nevydrželo.
    Doufám, že už to bude jen lepší a lepší! :)
    Přeji ti hodně moc štěstí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji! :) Jsem ráda, že jsi ty výkyvy překonala a ještě jednou díky! :)

      Vymazat
  5. Bojuj!
    Na téma anorexie jsem spala seminární práci, můj hodně blízký člověk jí trpěl, ale opravdu hodně. Při 175 cm váha asi 43kg, v době, kdy se o anorexii skoro nic nevědělo a nemluvilo se o ní, léčba probíhala jako hospitalizace v nemocnici, ne však na psychiatrii, jen na interně, kde hlídali aby jedla... To bylo vše. Vím to jen z vyprávění, ale stejně... Je šílené, co do nás cpe svět, že je dokonalost a přitom to pravda není...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji! :) A máš naprostou pravdu, je to šílený..

      Vymazat
  6. Určitě ti zvládneš, držím pěsti - je skvělé že jsi to dokázala takhle sepsat

    SmileThess

    OdpovědětVymazat
  7. Obdivuji tě za to, že o tom dokážeš psát i když to ještě není úplně v pořádku. Hlavně bojuj a drž se, musí to být hrozně těžké, o psychice vím své. Hodně štěstí!

    LENN

    OdpovědětVymazat